Je to tu! Ode dneška můžete na našem webu zde najít kompletní program 10. ročníku. Kromě dříve anoncované sekce Na černé listině a retrospektivy Edgara G. Ulmera uvedeme i neonoiry Davida Finchera, výběr španělských noirů a mj. i pocty hollywoodským hereckým ikonám Ritě Hayworth a Robertu Taylorovi. Taktéž poctíme i dílo hereček Emílie Vášáryové a Hany Maciuchové.

Španělský noir

Že film noir není jen americký fenomén, návštěvníky a návštěvnice každoročně přesvědčuje sekce mapující jeho geografické přesahy. Po loňském exkurzu do bollywoodské kinematografie se letos opět vrátíme do Evropy a připomene slavné, ale i pozapomenuté noiry ze Španělska. Vedle známé Smrti cyklisty (1955) v režii Juana Antonia Bardema přijdou na řadu snímky jako Andaluský expres (1956), Červená ryba (1955), Ditirambo (1969) či Skleněné oko (1956), které je adaptací díla amerického autora hard-boiled literatury Cornella Woolriche.

Československý noir

Programovou tradicí jsou i snímky domácí provenience. Pětice titulů mj. čítá němý film Otrávené světlo (1921) v režii Jana S. Kolára a Karla Lamače, který hudebně doprovodí violoncellistka Terezie Kovalová. Charisma Karla Högera publikum oslní v dramatu Mrtvý mezi živými (1946) v režii Bořivoje Zemana ve čtvrteční večerní open air projekci na nádvoří Kašpara Sternberga. U příležitosti uvedení na festivalu snímek vyjde ve spolupráci se společností Magic Box v rámci festivalové DVD edice.

Zvláštní uvedení: Iveta, Rédl a Bláznivý Petříček

„Jsem nesmírně ráda, že v programu můžeme uvést minisérii Iveta (2022) v režii Michala Samira pojednávající o začátcích hvězdné kariéry zpěvačky Ivety Bartošové a jejího kolegy Petra Sepešiho. Osudová žena, osudový muž, osudové setkání, star image a působivý vizuál jsou typickými noirovými aspekty, takže tato série do programu našeho festivalu rozhodně patří“, komentuje výběr dramaturgyně Jana Bébarová. „Misí našeho festivalu je poukazovat na pestrost noirového fenoménu a doceňovat nedoceněné tituly, kterou Iveta dle mého názoru je,“ dodává.

Další uvedenou minisérií bude i Rédl (2018), jehož projekce se osobně zúčastní režisér Jan Hřebejk a scenárista Miro Šifra. Ve Zvláštním uvedení se můžete rovněž těšit na filmový klenot v režii Jeana-Luca Godarda Bláznivý Petříček (1965) v hlavních rolích s Jeanem-Paulem Belmondem a Annou Karinou a s nezapomenutelným cameem amerického režiséra Samuela Fullera. Po Fullerově retrospektivě na NFF 2018 jeho dílo znovu připomeneme noirem Podsvětí USA (1961).

Kompletní zprávu o 10. ročníku najdete na webu 25fps.

David Fincher je pověstný mnoha věcmi ­– perfekcionismem, všestranností, fascinací moderními technologiemi, „mučením“ herců, hereček a štábu desetinásobným opakováním záběrů a také tím, že programově odmítá ideu „fincherovského rukopisu“, jenž je mu často přisuzován. V rozhovorech, které poskytuje jen nerad a sporadicky, opakovaně vyslovuje, že nechce být asociován s konkrétním tématem či stylem. Vzpírá se podle něj děsivě svazujícímu konceptu autorské image, který vnímá jako reduktivní a hloupý. Fincherovovi zkrátka není pochuti vysvětlovat kontexty svých filmů, neboť je přesvědčený, že mluví samy za sebe. Jako tvůrce, jenž nikdy nepíše scénáře, se považuje za „pouhého“ tlumočníka. Řečeno sportovní terminologií, režisér je dle něj rozehrávač (quarterback).

I přesto má však Fincher daleko k námezdnímu dělníkovi hollywoodské továrny na sny – látky ke zfilmování si pečlivě vybírá, s důsledností přistupuje k jejich vývoji, a kromě nešťastné zkušenosti s realizací svého debutu si kontrolu nad nimi udržuje až do konce. Jako postavy uvnitř fikčního světa jím režírovaných snímků, hraje i on hru s publikem. Interpretační otevřenost posiluje hned několika perspektivami, kterými jsou příběhy často nahlíženy (např. Úkryt, Zodiac, Sociální síť, Zmizelá), ba dokonce je nechá ovládat nespolehlivými vypravěči a vypravěčkami (Klub rváčů, Zmizelá). Přímočarost narativu ustupuje důvtipné mnohovrstevnatosti a cynické provokaci, díky kterým si k nim širší publikum někdy hledá cestu déle, čehož jsou ukázkovými příklady Vetřelec³ (Alien³), či Klub rváčů (Fight Club, 1999) a Mank (2020).

V jakémsi sadistickém potěšení příznačném pro charakter řady jeho postav Fincher rád děsí publikum a temnými vizemi světa zmítaného zlomyslností ho cíleně uvádí do diskomfortu. O své generaci mluví jako o generaci skeptiků a cyniků (jíž je Klub rváčů výkladní skříní) a uznává, že celá jeho kariéra je o perverzních knihách a scénářích. Právě proto, ať už se myšlence „fincherovského doteku“ vzpírá, jak chce, je z jeho tvorby vidno, že konkrétní témata a žánrové preference jej vskutku přitahují. Letos vás o tom na Noir Film Festivalu přesvědčí pětice jeho filmů: Sedm (Se7en, 1995), Klub rváčů (Fight Club, 1999), Zodiac (2007), Muži, kteří nenávidí ženy (The Girl with the Dragon Tattoo, 2011) a Zmizelá (Gone Girl, 2014).

V rámci doprovodného programu letošního ročníku uvedeme divadelní inscenaci v režii Radima Špačka Falešná nota z repertoáru pražského Divadla v Řeznické s Pavlem Rímským a Martinem Fingerem. V pátek 19. 8. od 18:30 v sále s kapacitou 80 míst (místo upřesníme do konce června). Vstupenky jsou již v předprodeji na tradiční adrese: vstupenky@noirfilmfestival.cz

Tato hra byla nedávno představena na OFF d’Avignon festivalu a posléze přenesena do Théâtre Michel v Paříži. Silný příběh – krutý souboj – s velmi dobře vystavěnou zápletkou a napětím, ve kterém je divák vtažen do role svědka a soudce, tváří v tvář minulosti a současnosti. Vidíme portréty dědictví a odkazy otců. Můžeme uniknout minulosti a můžeme dál beztrestně žít a můžeme přežít zneuctění a křivdu? Shakespearovský duch odhaluje pravdu minulosti a viny, strhne masky a to co odkryjí, zapáchá. Jsme svědky psychického kolapsu člověka, který musí nejprve zachránit svou pověst, pak zachránit svou kůži, hrát hru, kterou ho jeho agresor nutí hrát. Ale kdo je opravdu agresor? To je to, co nám aktéři – slavný dirigent a návštěvník – kousek po kousku odkrývají a řeší témata, jak důležitá a neomylná je odpovědnost, svobodná vůle a nevyhnutelnost. V obsazení dvou mužských rolí uvidíme opět Pavla Rímského a Martina Fingera, kteří se už mistrně představili v inscenaci Poslední sezení u doktora Freuda. (zdroj: Divadlo v Řeznické)

autor: Didier Caron
překlad: Alexander Jerie
režie: Radim Špaček
dramaturgie: Yvetta Srbová
výprava: Radim Špaček, Yvetta Srbová
hudební spolupráce a nahrávka (playbacku): Adéla Štajnochrová
hrají: Pavel Rímský, Martin Finger
délka představení: 1 hodina 30 minut
premiéra: 27. 2. 2020

Rodačka z Brooklynu Rita Hayworth (vlastním jménem Margarita Carmen Cansino; 1918–1987) patří k nejikoničtějším hvězdám filmu noir. Zejména kvůli své slavné roli Gildy ze stejnojmenného filmu z roku 1946, kde se objevila po boku Glenna Forda, který byl jejím hereckým partnerem i v následujících filmech jako Carmeniny lásky (The Loves of Carmen,1948), Aféra v Trinidadu (Affair in Trinidad, 1952) a Dolarová past (Money Trap, 1965).

Profesně původně tanečnice začínala ve filmu v polovině 30. let pod uměleckým jménem Rita Casino. Jak ovšem poukázala americká profesorka filmových studií Adrienne L. McLean v knize Being Rita Hayworth: Labor, Identity, and Hollywood Stardom (2004), jako Rita Casino selhala v tom stát se hvězdou, a proto bylo nutné přetransformovat ji v „prodejnější“ hvězdu. Ve snaze vymazat její předchozí identitu brunety s výrazným etnickým vzhledem, v němž se výrazně odrážely její španělské kořeny, se z Rity Casino stala rusovlasá okouzlující Rita Hayworth, která se díky ikonické fotografii Boba Landryho publikované v roce 1941 časopisu Life, na níž pózovala v negližé s černým krajkovým živůtkem, stala jednou z nejpopulárnějších pin-up dívek během druhé světové války. Již jako vycházející hvězda svého domovského studia Columbia o tři roky později zazářila hlavní roli v jednom ze svých nejznámějších filmů, technicolorovém muzikálu Dívka z titulní strany (Cover Girl), kde se objevila po boku Gena Kellyho.

Mezi hereččiným hvězdným obrazem a osobním životem panoval velký rozpor. Její image negativně ovlivnila vztahy s muži, jichž se stávala obětí. „Muži chodí spát s Gildou, ale budí se se mnou,“ prohlásila. S hvězdným obrazem Rity Hayworth manipuloval její někdejší partner Orson Welles, který v jím režírovaném noiru Dáma za Šanghaje (The Lady from Shanghai, 1947), uvedeném do kin hned rok po Gildě, s cílem přetvořit hereččinu image nechal Ritě Hayworth na krátko ostříhat a na blond přebarvit její vlnité rudé vlasy.

V rámci poctě famózní herečce, která mimochodem na plátně nikdy nehrála matku a navždy zůstala okouzlující osudovou ženou, na letošním festivalu uvedeme zmiňovanou, ve filmové historii hojně citovanou Gildu s nezapomenutelným pěvecko-tanečním výstupu u písně „Put the Blame on Mame“.

Herec Robert Taylor (narozený v roce 1911 jako Spangler Arlington Brugh) byl pohledný, podle mnohých možná přímo krásný, muž. To se stalo jeho značkou i prokletím. Anglický filmový kritik David Shipman na to konto prohlásil: „Přednosti Roberta Taylora sotva přesahovaly dobrou postavu a hezkou tvářičku, takže s přibývajícím věkem ho čekal kariérní propad, který je pro idoly stříbrného plátna nevyhnutelný.“ Takové hodnocení je ale příliš příkré. Taylorova kariéra trvala více než třicet let a i když se nikdy nedočkal takového respektu a ocenění jako někteří jeho kolegové (například Oscarem ocenění Clark Gable nebo Gary Cooper), celou tu dobu platil za respektovaného profesionála schopného utáhnout snímky různých žánrů, od romantického melodramatu po western, od komedie po válečný film. Většinu kariéry svázal se studiem MGM a mezi jeho největší triumfy patřily Dáma s kaméliemi (Camille, 1936), kde byla jeho partnerkou Greta Garbo, Valčík na rozloučenou (Waterloo Bridge, 1940), ve kterém si zahrál po boku Vivien Leigh, nebo u nás nepříliš známý western Williama Wellmana Westward the Women (1951).

Jeho příspěvek filmu noir není tak nepřehlédnutelný jako v případě Roberta Mitchuma, Kirka Douglase nebo Burta Lancastera. V jeho filmografii nenajdeme žádný ikonický titul ve stylu Pryč od minulosti (Out of the Past, 1947) nebo Zabijáků (The Killers, 1946), i když loni promítaná Vysoká zeď (High Wall, 1947) k tomu měla potenciál. To ale neznamená, že další noiry s Taylorovou hereckou účastí jsou bez zajímavosti. Letos v rámci pocty tomuto hollywoodskému herci uvedeme snímek Drsnej polda (Rogue Cop, 1954), ve kterém se objevil do značné míry proti svému obvyklému typu jako zkorumpovaný policista, který teprve v reakci na smrt mladšího bratra začne přehodnocovat životní priority.

Taylorova kariéra nabývá v kontextu letošního programu ještě dalšího významu: společně se svou první manželkou, nám dobře známou herečkou Barbarou Stanwyck, se jakožto konzervativní republikán stal na přelomu 40. a 50. let jednou z tváří antikomunistické kampaně (oba byli zakládajícími členy Filmové aliance za zachování amerických ideálů /Motion Picture Alliance for the Preservation of American Ideals/). Byl tedy názorovým protivníkem všem tvůrcům, kterým se věnujeme v hlavní programové sekci a z nichž mnozí skončili na černé listině.

Olomoucký rodák Edgar G. Ulmer je dnes známý zejména díky dvěma filmům: hororu Černá kočka (The Black Cat, 1934) z produkce Universal Pictures, kde se setkaly dvě herecké legendy tohoto žánru Bela Lugosi a Boris Karloff, a béčkovému filmu noir Objížďka (Detour, 1945), který se navzdory – nebo možná právě díky – produkčním omezením stal klasikou. Ulmerova kariéra je ale mnohem rozmanitější, než by tyto dva tituly naznačovaly, ačkoliv orientaci v ní ztěžuje režisérova tendence zveličovat své zásluhy. Ulmer studoval architekturu a již v raném věku – kolem dvacítky – se dostal ke spolupráci s významnými osobnostmi rakouského a německého divadla a filmu, mj. s Maxem Reinhardtem a Friedrichem Wilhelmem Murnauem. Na sklonku němé éry se spolu s Billym Wilderem, Fredem Zinnemannem a bratry Siodmakovými podílel na vlivném snímku Lidé v neděli (Menschen am Sonntag, 1930) natočeném kompletně s neherci v Berlíně.

Ještě před Hitlerovým nástupem k moci se Ulmer dostal do Hollywoodu, kde se výborně zapsal zejména zmiňovanou Černou kočkou. Aféra s manželkou synovce mocného Carla Laemmleho jej ale údajně stála prominentní místo a v dalších letech se Ulmer ocitl na samém okraji filmového průmyslu. Točil tzv. etnické filmy pro ukrajinskou nebo židovskou populaci a navázal partnerství se společností PRC (Producers Releasing Corporation) specializující se na nízkorozpočtové snímky. Většina neměla velký ohlas, ale jeden z nich, Objížďka, se stala kultovním dílem a dnes platí za mistrovský existencialistický noir. Po Ulmerově smrti v roce 1972 byly přehodnoceny i některé jeho další režijní počiny a dnes jde o osobnost proslulou podobným způsobem jako jeho německy mluvící souputníci Otto Preminger a Robert Siodmak.

Krále béček nebo také „Franka Capru z PRC“ představíme prostřednictvím retrospektivy, ve které kromě obligátní Objížďky budou zastoupeny filmy Podivná iluze (1945), Záhadná žena (1946) s Hedy Lamarr a Vražda je můj styl (1955).

Po celou historii Noir Film Festivalu jsme se drželi pravidla, že filmy z předchozích ročníků v programu neopakujeme. S jubilejním 10. ročníkem jsme se ovšem rozhodli udělat výjimku, a právě v rámci kulatého výročí připomenout programové perly z historicky 1. Noir Film Festivalu, který se v srpnu 2013 konal na hradě Kokořín. Těšit se tak můžete na Humphreyho Bogarta v ikonické roli Phila Marlowa v adaptaci románu Raymonda Chandlera Hluboký spánek (The Big Sleep, 1946), oscarovou roli Joan Crawford v Mildred Pierce (1946) podle literární předlohy Jamese M. Caina či zákeřnou femme fatale Gene Tierney v technicolorovém skvostu Smrtelný hřích (Leave Her to Heaven, 1945). Čtveřici filmů v sekci „To nejlepší z 1. ročníku“ uzavře Líbej mě až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955), ve kterém režisér Robert Aldrich převrátil naruby noirovou tradici předchozích patnácti let.

Zveřejnili jsme ceny všech letošních festivalových pasů. Ode dneška můžete pořizovat tzv. štědré akreditace a počínaje 18. 3. všechny ostatní. Počty štědrých akreditací jsou omezené, tak dlouho neváhejte!  Všechny informace najdete v záložce Vstupenky a pasy.