Postavy ve filmu noir jsou často v pohybu. Cestují autem (vlastním, vypůjčeným nebo kradeným), vlakem, autobusem a letadlem nebo chodí po svých. Jsou na stopě zločincům, shánějí práci, hledají lásku, vrací se do míst svého mládí nebo utíkají před zákonem. V některých případech je cestování z bodu A do bodu B dokonce jejich obživou. Sekce nazvaná truckerský noir se zaměří právě na filmy, v nichž jsou noiroví protagonisté profesionálními řidiči a jejich pracovním prostorem je kabina náklaďáku. Řídit motorové obry ale není žádná selanka, naopak: v každém z vybraných filmů to obnáší velkou dávku dobrodružství a životu nebezpečných situací. Jezdci noci (1940) režiséra Raoula Walshe patří do kánonu klasických noirů studia Warner Bros. a lákají mimo jiné na atraktivní obsazení v čele se čtveřicí George Raft, Humphrey Bogart, Ann Sheridan a Ida Lupino. Francouzská Mzda strachu (1953) nabízí adrenalinovou jízdu jihoamerickými horami, která díky vzrušující režii Henriho-Georgese Clouzota nenechá nikoho v klidu. A pozadu nezůstanou ani Prodané životy (1957), které sugestivně vykreslují machistický mikrokosmos přepravní společnosti v industriální části Anglie. Jak je zvykem, další dva filmy ještě cekají na odhalení. (mh)

Hamlet-obchodník zapalující si cigaretu, dva Othellové v jednom těle a třetí v dynamickém prostředí městské jazzové scény – to a ještě více nabídne sekce Shakespeare potkává Noir, výsostný příklad toho, jakých podob mohou noirové narativy nabývat. Shakespeare má s žánrem, který si obyčejně spojujeme se zachmuřenými antihrdiny v baloňácích, nebezpečnými svůdnicemi a temnými městskými ulicemi, společného více, než se může na první pohled zdát. V jeho díle najdeme, stejně jako ve filmu noir, nejen pěknou řádku zločinů, ale také komplikované mezilidské vztahy a osudem (nebo alespoň okolnostmi) zkoušenou lásku. V sekci se můžete těšit například na unikátní počin z nikdy nedokončené severské shakespearovské trilogie, Hamlet podniká (1987) od legendárního Akiho Kaurismäkiho. Tragédie Hamleta je v tomto osmdesátkovém podání pozoruhodně přetvořena Kaurismäkiho specifickým stylovým rukopisem a extrémně suchým finským humorem. Budete mít příležitost zhlédnout také vrstevnatou variaci Othella pod režijní taktovkou všestranného George Cukora. Dvojí život (1947) vysloužil představiteli hlavní role Ronaldu Colmanovi Oscara a představuje zajímavou dvojitou adaptaci Shakespearovy hry. V sekci mu pak zdatně sekunduje o téměř dvacet let mladší následovník, Po celou noc (1962) anglického režiséra Basila Deardena, který Othella přenáší z divadelního prostředí do hudebního. Tento snímek se může chlubit mimo jiné přítomností Richarda Attenbourougha nebo celou řadou etablovaných jazzových muzikantů hrajících sebe samé. (bk)

Philip Marlowe je pravděpodobně nejikoničtější postavou americké kriminální fikce. Raymond Chandler ve svých románech a povídkách vytvořil svět, v němž se protiváhou k všudypřítomné zkaženosti stává novodobý rytíř, který – ač chybující – stojí na straně cti a spravedlnosti. Jak to autor popsal ve slavné eseji „The Simple Art of Murder“ z roku 1944, „těmi bídnými ulicemi musí kráčet muž, který sám není bídák a nemá ani špinavé ruce, ani strach.“ Ve filmovém médiu Marlowovi nejpamátněji propůjčil tělo a hlas Humphrey Bogart ve snímku Hluboký spánek (1946), ačkoliv Chandler sám upřednostňoval o dva roky starší verzi postavy v podání Dicka Powella v raném noiru Sbohem buď, lásko má. Marlowe má však mnohem více filmových a televizních tváří a právě na ty se v programu letošního Noir Film Festivalu zaměříme. V roce 1947 si soukromé očko zahráli dva muži stejného příjmení: George Montgomery se objevil v adaptaci románu Vysoké okno režírované nedoceněným Johnem Brahmem, zatímco herec a režisér Robert Montgomery přetvořil Dámu v jezeře v jeden z nejodvážnějších experimentů se subjektivní kamerou v dějinách kinematografie. O necelých třicet let později se dokonce dvakrát ke ztvárnění Marlowa dostal ten, který se pro roli snad narodil: Robert Mitchum. Poprvé se tak stalo v nové adaptaci druhého Chandlerova románu Sbohem buď, lásko má uvedené do kin v roce 1975. (mh)

Noir Film Festival se dlouhodobě snaží ukázat, že vedle Spojených států amerických film noir se svými archetypálními postavami, temným vizuálním stylem a existenciálním náhledem na svět zapustil kořeny i v řadě dalších zemí po celém světě. Poté, co jsme obkroužili zeměkouli a udělali zastávky v Evropě, Latinské Americe a Asii, se vracíme na místo, kde vzhledem k historicky silné tradici detektivek a kriminálních příběhů máme možná největší dluh – do Spojeného království. Sekce zaměřená na britský příspěvek noirové estetice prokáže vysokou řemeslnou úroveň i vynalézavost tamní kinematografie. Plynové lampy (Gaslight, 1940) podle divadelní hry Patricka Hamiltona si v ničem nezadají se slavnější hollywoodskou adaptací téže látky z roku 1944 a nabídnou atmosférickou podívanou z viktoriánské Anglie se skvělým Antonem Walbrookem v hlavní roli. Posedlost (Obsession, 1949) režírovaná Američanem Edwardem Dmytrykem je pozoruhodnou psychologickou studií o patologické fixaci a pomstě. Nejmladší film z kolekce Pronásledovaný (Hunted, 1952) přináší variaci na oblíbený motiv postav na útěku před zákonem a minulostí a skvělý herecký výkon Dirka Bogarda v jeho průlomové roli. Další dva tituly ještě čekají na odtajnění. Je nám velkou ctí, že záštitu nad festivalem pro letošek přijal britský velvyslanec v ČR Matt Field. (mh)

O neoficiální titul „krále béčkového filmu“ by mohlo soupeřit vice režisérů, ale jedním z nejžhavějších adeptů na vítezství by jistě – vedle Edgara G. Ulmera, připomenutého na NFF 2022 – byl Joseph H. Lewis (1907–2000). Lewis se narodil v New Yorku do rodiny židovských přistěhovalců z Ruska. Před třicátými narozeninami se dostal k filmu a zprvu se profiloval jako režisér nízkonákladových westernů. Jeho preference netradičních kompozičních řešení mu vysloužila přezdívku „Wagon-Wheel Joe“ (protože často používal kola dostavníků jako výrazný vizuální prvek). Ačkoliv postupně vyzkoušel pestrou paletu žánrů, historicky nejvýraznější zápis zanechal ve filmu noir, jemuž se s přestávkami věnoval mezi lety 1945 a 1955. Podobně jako Ulmer dokázal i Lewis elegantně překonat finanční omezeni béčkové produkce a jeho noiry se vyznačuji nápaditými řešeními konvenčních situací. Zejména pak vynikají upřednostněním dlouhých záběrů pohyblivou kamerou a netradičních osvětlovacích schémat, často využívajících vysoký kontrast. NFF 2026 Lewise připomene skrze výběrovou retrospektivu, v níž nebudou chybět kanonické filmy Blázni do zbraní (Gun Crazy, 1949) a Velká kombinace (The Big Combo, 1955). Doplní je méně známé tituly, z nichž jako první odhalujeme Dámu bez dokladů (A Lady Without Passport, 1950), kde titulní roli ztvárnila Hedy Lamarr. (mh)