The complete program of the 10th edition released

It’s here! Starting today, you can find the complete 10th edition programme on our website. In addition to the previously announced Blacklisted section and the Edgar G. Ulmer retrospective, we will also present David Fincher’s neo-noirs, a selection of Spanish noirs and tributes to Hollywood acting icons Rita Hayworth and Robert Taylor, among others. We will also pay tribute to the work of Slovak actress Emilia Vášáryová and Czech actress Hana Maciuchová.

Spanish Noir

That film noir is not just an American phenomenon is made clear to visitors every year by the section mapping its geographical overlap. After last year’s excursion into Bollywood cinema, this year it will once again return to Europe and recall famous but also forgotten noirs from Spain. Alongside the well-known Death of a Cyclist (1955), directed by Juan Antonio Bardem, there will be films such as Express Train from Andalucía (1956), Red Fish (1955), Ditirambo (1969) and The Glass Eye (1956), an adaptation of a work by the American author of hard-boiled literature Cornell Woolrich.

Czechoslovak Noir

The program tradition also includes films of domestic provenance. The five titles include, among others, the silent film The Poisoned Light (1921) directed by Jan S. Kolár and Karel Lamač, which will be accompanied by the cellist Terezie Kovalová. Karel Höger’s charisma will dazzle the audience in the drama A Dead Man Among the Living (1946) directed by Bořivoj Zeman in the Thursday evening open air screening in the Kašpar Sternberg Courtyard. On the occasion of the festival, the film will be released in cooperation with Magic Box as part of the festival DVD edition.

Special Screenings: Iveta, Redl and Pierrot le fou

„I am extremely pleased that we are able to present the Czech TV miniseries Iveta (2022) directed by Michal Samir about the beginnings of the star career of the Czech singer Iveta Bartošová and her colleague Petr Sepeši. A femme fatale, a homme fatal, a fateful meeting, a star image and impressive visuals are typical noir aspects, so this series definitely belongs in our festival program“, comments Jana Bébarová on the selection. „The mission of our festival is to highlight the diversity of the noir phenomenon and to appreciate underrated titles, which I think Iveta is,“ she adds.

The next TV miniseries to be screened will be Redl (2018), which will be personally presented by director Jan Hřebejk and screenwriter Miro Šifra. In the Special Screenings, audiences can also look forward to the Jean-Luc Godard-directed gem Pierrot le fou (1965), starring Jean-Paul Belmondo and Anna Karina and featuring an unforgettable cameo by American director Samuel Fuller. Following Fuller’s retrospective at the 2018 NFF, his work will be revisited with the noir Underworld U.S.A. (1961).

A full report on the 10th edition can be found on the 25fps website.

Kompletní program 10. ročníku zveřejněn

Je to tu! Ode dneška můžete na našem webu zde najít kompletní program 10. ročníku. Kromě dříve anoncované sekce Na černé listině a retrospektivy Edgara G. Ulmera uvedeme i neonoiry Davida Finchera, výběr španělských noirů a mj. i pocty hollywoodským hereckým ikonám Ritě Hayworth a Robertu Taylorovi. Taktéž poctíme i dílo hereček Emílie Vášáryové a Hany Maciuchové.

Španělský noir

Že film noir není jen americký fenomén, návštěvníky a návštěvnice každoročně přesvědčuje sekce mapující jeho geografické přesahy. Po loňském exkurzu do bollywoodské kinematografie se letos opět vrátíme do Evropy a připomene slavné, ale i pozapomenuté noiry ze Španělska. Vedle známé Smrti cyklisty (1955) v režii Juana Antonia Bardema přijdou na řadu snímky jako Andaluský expres (1956), Červená ryba (1955), Ditirambo (1969) či Skleněné oko (1956), které je adaptací díla amerického autora hard-boiled literatury Cornella Woolriche.

Československý noir

Programovou tradicí jsou i snímky domácí provenience. Pětice titulů mj. čítá němý film Otrávené světlo (1921) v režii Jana S. Kolára a Karla Lamače, který hudebně doprovodí violoncellistka Terezie Kovalová. Charisma Karla Högera publikum oslní v dramatu Mrtvý mezi živými (1946) v režii Bořivoje Zemana ve čtvrteční večerní open air projekci na nádvoří Kašpara Sternberga. U příležitosti uvedení na festivalu snímek vyjde ve spolupráci se společností Magic Box v rámci festivalové DVD edice.

Zvláštní uvedení: IvetaRédl a Bláznivý Petříček

„Jsem nesmírně ráda, že v programu můžeme uvést minisérii Iveta (2022) v režii Michala Samira pojednávající o začátcích hvězdné kariéry zpěvačky Ivety Bartošové a jejího kolegy Petra Sepešiho. Osudová žena, osudový muž, osudové setkání, star image a působivý vizuál jsou typickými noirovými aspekty, takže tato série do programu našeho festivalu rozhodně patří“, komentuje výběr dramaturgyně Jana Bébarová. „Misí našeho festivalu je poukazovat na pestrost noirového fenoménu a doceňovat nedoceněné tituly, kterou Iveta dle mého názoru je,“ dodává.

Další uvedenou minisérií bude i Rédl (2018), jehož projekce se osobně zúčastní režisér Jan Hřebejk a scenárista Miro Šifra. Ve Zvláštním uvedení se můžete rovněž těšit na filmový klenot v režii Jeana-Luca Godarda Bláznivý Petříček (1965) v hlavních rolích s Jeanem-Paulem Belmondem a Annou Karinou a s nezapomenutelným cameem amerického režiséra Samuela Fullera. Po Fullerově retrospektivě na NFF 2018 jeho dílo znovu připomeneme noirem Podsvětí USA (1961).

Kompletní zprávu o 10. ročníku najdete na webu 25fps.

Dark visions of David Fincher

David Fincher is known for many things – perfectionism, versatility, fascination with modern technology, „torturing“ his actors, actresses and crew by repeating shots dozens of times, and for his programmatic rejection of the idea of the „Fincher signature“ often attributed to him. In interviews, which he gives only sporadically, he repeatedly expresses that he does not want to be associated with a particular theme or style. In his view, he resists the frighteningly binding concept of the authorial image, which he perceives as reductive and stupid. In short, Fincher is not comfortable explaining the contexts of his films, convinced that they speak for themselves. As a filmmaker who never writes scripts, he considers himself a „mere“ interpreter. In sports terminology, he considers the director to be the quarterback.

Even so, Fincher is far from a laborer in a Hollywood dream factory – he chooses his subjects carefully, approaches their development with consistency, and, apart from the unfortunate experience of making his debut, maintains control until the end. Like the characters within the fictional world of the films he directs, he plays a game with the audience. He reinforces the interpretive openness with several perspectives through which the stories are often viewed (e.g., Panic Room, Zodiac, The Social Network, Gone Girl), even letting them be controlled by unreliable narrators (Fight Club, Gone Girl). The straightforwardness of the narrative gives way to a subtle multi-layeredness and cynical provocation that sometimes makes the wider audience take longer to find their way to them, as exemplified by Alien³ (1992), Fight Club (1999) and Mank (2020).

In a kind of sadistic pleasure inherent in the nature of many of his characters, Fincher enjoys terrifying his audience, purposefully making them uncomfortable with dark visions of a world wracked by malevolence. He refers to his generation as the generation of skeptics and cynics (of which Fight Club is a showcase) and acknowledges that his entire career has been about perverse books and screenplays. That’s why, no matter how much he resists the idea of the „Fincher touch“, it’s clear from his work that particular themes and genre preferences do indeed appeal to him. This year at the Noir Film Festival, five of his films will convince you of that: Se7en (1995), Fight Club (1999), Zodiac (2007), The Girl with the Dragon Tattoo (2011) and Gone Girl (2014).

Temné vize Davida Finchera

David Fincher je pověstný mnoha věcmi ­– perfekcionismem, všestranností, fascinací moderními technologiemi, „mučením“ herců, hereček a štábu desetinásobným opakováním záběrů a také tím, že programově odmítá ideu „fincherovského rukopisu“, jenž je mu často přisuzován. V rozhovorech, které poskytuje jen nerad a sporadicky, opakovaně vyslovuje, že nechce být asociován s konkrétním tématem či stylem. Vzpírá se podle něj děsivě svazujícímu konceptu autorské image, který vnímá jako reduktivní a hloupý. Fincherovovi zkrátka není pochuti vysvětlovat kontexty svých filmů, neboť je přesvědčený, že mluví samy za sebe. Jako tvůrce, jenž nikdy nepíše scénáře, se považuje za „pouhého“ tlumočníka. Řečeno sportovní terminologií, režisér je dle něj rozehrávač (quarterback).

I přesto má však Fincher daleko k námezdnímu dělníkovi hollywoodské továrny na sny – látky ke zfilmování si pečlivě vybírá, s důsledností přistupuje k jejich vývoji, a kromě nešťastné zkušenosti s realizací svého debutu si kontrolu nad nimi udržuje až do konce. Jako postavy uvnitř fikčního světa jím režírovaných snímků, hraje i on hru s publikem. Interpretační otevřenost posiluje hned několika perspektivami, kterými jsou příběhy často nahlíženy (např. Úkryt, Zodiac, Sociální síť, Zmizelá), ba dokonce je nechá ovládat nespolehlivými vypravěči a vypravěčkami (Klub rváčů, Zmizelá). Přímočarost narativu ustupuje důvtipné mnohovrstevnatosti a cynické provokaci, díky kterým si k nim širší publikum někdy hledá cestu déle, čehož jsou ukázkovými příklady Vetřelec³ (Alien³), či Klub rváčů (Fight Club, 1999) a Mank (2020).

V jakémsi sadistickém potěšení příznačném pro charakter řady jeho postav Fincher rád děsí publikum a temnými vizemi světa zmítaného zlomyslností ho cíleně uvádí do diskomfortu. O své generaci mluví jako o generaci skeptiků a cyniků (jíž je Klub rváčů výkladní skříní) a uznává, že celá jeho kariéra je o perverzních knihách a scénářích. Právě proto, ať už se myšlence „fincherovského doteku“ vzpírá, jak chce, je z jeho tvorby vidno, že konkrétní témata a žánrové preference jej vskutku přitahují. Letos vás o tom na Noir Film Festivalu přesvědčí pětice jeho filmů: Sedm (Se7en, 1995), Klub rváčů (Fight Club, 1999), Zodiac (2007), Muži, kteří nenávidí ženy (The Girl with the Dragon Tattoo, 2011) a Zmizelá (Gone Girl, 2014).

Divadelní představení Falešná nota

V rámci doprovodného programu letošního ročníku uvedeme divadelní inscenaci v režii Radima Špačka Falešná nota z repertoáru pražského Divadla v Řeznické s Pavlem Rímským a Martinem Fingerem. V pátek 19. 8. od 18:30 v sále s kapacitou 80 míst (místo upřesníme do konce června). Vstupenky jsou již v předprodeji na tradiční adrese: vstupenky@noirfilmfestival.cz

Tato hra byla nedávno představena na OFF d’Avignon festivalu a posléze přenesena do Théâtre Michel v Paříži. Silný příběh – krutý souboj – s velmi dobře vystavěnou zápletkou a napětím, ve kterém je divák vtažen do role svědka a soudce, tváří v tvář minulosti a současnosti. Vidíme portréty dědictví a odkazy otců. Můžeme uniknout minulosti a můžeme dál beztrestně žít a můžeme přežít zneuctění a křivdu? Shakespearovský duch odhaluje pravdu minulosti a viny, strhne masky a to co odkryjí, zapáchá. Jsme svědky psychického kolapsu člověka, který musí nejprve zachránit svou pověst, pak zachránit svou kůži, hrát hru, kterou ho jeho agresor nutí hrát. Ale kdo je opravdu agresor? To je to, co nám aktéři – slavný dirigent a návštěvník – kousek po kousku odkrývají a řeší témata, jak důležitá a neomylná je odpovědnost, svobodná vůle a nevyhnutelnost. V obsazení dvou mužských rolí uvidíme opět Pavla Rímského a Martina Fingera, kteří se už mistrně představili v inscenaci Poslední sezení u doktora Freuda. (zdroj: Divadlo v Řeznické)

autor: Didier Caron
překlad: Alexander Jerie
režie: Radim Špaček
dramaturgie: Yvetta Srbová
výprava: Radim Špaček, Yvetta Srbová
hudební spolupráce a nahrávka (playbacku): Adéla Štajnochrová
hrají: Pavel Rímský, Martin Finger
délka představení: 1 hodina 30 minut
premiéra: 27. 2. 2020

Tribute to Rita Hayworth

Brooklyn native Rita Hayworth (real name Margarita Carmen Cansino; 1918-1987) is one of the most iconic stars of film noir. Especially for her famous role as Gilda in the 1946 film of the same name, where she appeared alongside Glenn Ford, who was her acting partner in subsequent films such as The Loves of Carmen (1948), Affair in Trinidad (1952) and Money Trap (1965).

Professionally, the dancer originally started in film in the mid-1930s under the stage name Rita Casino. However, as American film studies professor Adrienne L. McLean pointed out in Being Rita Hayworth: Labor, Identity, and Hollywood Stardom (2004), as Rita Casino she failed to become a star, and therefore had to be transformed into a more „marketable“ star. In an effort to erase her previous identity as a brunette with a distinct ethnic appearance that strongly reflected her Spanish roots, Rita Casino became the red-haired, glamorous Rita Hayworth, who became one of the most popular pin-up girls during World War II thanks to Bob Landry’s iconic 1941 photograph published in Life magazine, in which she posed in a negligee with a black lace bodice. Already a rising star at her home studio, Columbia, three years later she starred in one of her most famous films, the Technicolor musical Cover Girl, where she appeared alongside Gene Kelly.

There was a great discrepancy between the actress’s star image and her personal life. Her image negatively affected her relationships with the men she was victim of. „Men go to bed with Gilda, but they wake up with me,“ she declared. Rita Hayworth’s star image was manipulated by her former partner Orson Welles, who, in his 1947 noir The Lady from Shanghai, released the year after Gilda, had Rita Hayworth’s wavy red hair cut short and dyed blonde in order to reshape the actress’s image.

As a tribute to the famed actress, who by the way never played a mother on screen and forever remained a charming femme fatale, this year’s festival will feature the aforementioned Gilda, widely cited in film history, with a memorable singing and dancing performance to the song „Put the Blame on Mame“.

Pocta Ritě Hayworth

Rodačka z Brooklynu Rita Hayworth (vlastním jménem Margarita Carmen Cansino; 1918–1987) patří k nejikoničtějším hvězdám filmu noir. Zejména kvůli své slavné roli Gildy ze stejnojmenného filmu z roku 1946, kde se objevila po boku Glenna Forda, který byl jejím hereckým partnerem i v následujících filmech jako Carmeniny lásky (The Loves of Carmen,1948), Aféra v Trinidadu (Affair in Trinidad, 1952) a Dolarová past (Money Trap, 1965).

Profesně původně tanečnice začínala ve filmu v polovině 30. let pod uměleckým jménem Rita Casino. Jak ovšem poukázala americká profesorka filmových studií Adrienne L. McLean v knize Being Rita Hayworth: Labor, Identity, and Hollywood Stardom (2004), jako Rita Casino selhala v tom stát se hvězdou, a proto bylo nutné přetransformovat ji v „prodejnější“ hvězdu. Ve snaze vymazat její předchozí identitu brunety s výrazným etnickým vzhledem, v němž se výrazně odrážely její španělské kořeny, se z Rity Casino stala rusovlasá okouzlující Rita Hayworth, která se díky ikonické fotografii Boba Landryho publikované v roce 1941 časopisu Life, na níž pózovala v negližé s černým krajkovým živůtkem, stala jednou z nejpopulárnějších pin-up dívek během druhé světové války. Již jako vycházející hvězda svého domovského studia Columbia o tři roky později zazářila hlavní roli v jednom ze svých nejznámějších filmů, technicolorovém muzikálu Dívka z titulní strany (Cover Girl), kde se objevila po boku Gena Kellyho.

Mezi hereččiným hvězdným obrazem a osobním životem panoval velký rozpor. Její image negativně ovlivnila vztahy s muži, jichž se stávala obětí. „Muži chodí spát s Gildou, ale budí se se mnou,“ prohlásila. S hvězdným obrazem Rity Hayworth manipuloval její někdejší partner Orson Welles, který v jím režírovaném noiru Dáma za Šanghaje (The Lady from Shanghai, 1947), uvedeném do kin hned rok po Gildě, s cílem přetvořit hereččinu image nechal Ritě Hayworth na krátko ostříhat a na blond přebarvit její vlnité rudé vlasy.

V rámci poctě famózní herečce, která mimochodem na plátně nikdy nehrála matku a navždy zůstala okouzlující osudovou ženou, na letošním festivalu uvedeme zmiňovanou, ve filmové historii hojně citovanou Gildu s nezapomenutelným pěvecko-tanečním výstupu u písně „Put the Blame on Mame“.

Retrospective: Edgar G. Ulmer

Olomouc native Edgar G. Ulmer is best known today for two films: the Universal Pictures horror film The Black Cat (1934), which brought together two legends of the genre, Bela Lugosi and Boris Karloff, and the B-movie noir Detour (1945), which became a classic despite – or perhaps because of – production limitations. Ulmer‘s career, however, is far more varied than these two titles would suggest, although the director‘s tendency to exaggerate his own achievements makes it difficult to tell the truth from fabrication. Ulmer studied architecture, and at an early age – in his early twenties – got to work with famous figures in Austrian and German theatre and film, including Max Reinhardt and Friedrich Wilhelm Murnau. At the end of the silent era, he worked with Billy Wilder, Fred Zinnemann and the Siodmak brothers on the influential People on Sunday (1930), shot entirely with non-actors in Berlin.

Before Hitler‘s rise to power, Ulmer made his way to Hollywood, where he made a name for himself with the aforementioned The Black Cat. However, an affair with the wife of the nephew of the powerful Carl Laemmle reportedly cost him a prominent position, and in the following years Ulmer found himself on the very fringes of the film industry. He made so-called ethnic films for the Ukrainian or Jewish population and formed a long-lasting partnership with PRC (Producers Releasing Corporation), a company specializing in low-budget films. Most of them were not received well, but one of them, Detour, became a cult classic and is now considered a masterpiece of existentialist noir. After Ulmer‘s death in 1972, some of his other directorial efforts were reevaluated, and today he is a figure renowned in a similar way to his German-speaking contemporaries Otto Preminger and Robert Siodmak.

The King of the B-movies, or the „Frank Capra of the PRC“, will be introduced through a retrospective which, in addition to the obligatory Detour, will include Strange Illusion (1945), The Strange Woman (1946), starring Hedy Lamarr, and Murder Is My Beat (1955).

Retrospektiva: Edgar G. Ulmer

Olomoucký rodák Edgar G. Ulmer je dnes známý zejména díky dvěma filmům: hororu Černá kočka (The Black Cat, 1934) z produkce Universal Pictures, kde se setkaly dvě herecké legendy tohoto žánru Bela Lugosi a Boris Karloff, a béčkovému filmu noir Objížďka (Detour, 1945), který se navzdory – nebo možná právě díky – produkčním omezením stal klasikou. Ulmerova kariéra je ale mnohem rozmanitější, než by tyto dva tituly naznačovaly, ačkoliv orientaci v ní ztěžuje režisérova tendence zveličovat své zásluhy. Ulmer studoval architekturu a již v raném věku – kolem dvacítky – se dostal ke spolupráci s významnými osobnostmi rakouského a německého divadla a filmu, mj. s Maxem Reinhardtem a Friedrichem Wilhelmem Murnauem. Na sklonku němé éry se spolu s Billym Wilderem, Fredem Zinnemannem a bratry Siodmakovými podílel na vlivném snímku Lidé v neděli (Menschen am Sonntag, 1930) natočeném kompletně s neherci v Berlíně.

Ještě před Hitlerovým nástupem k moci se Ulmer dostal do Hollywoodu, kde se výborně zapsal zejména zmiňovanou Černou kočkou. Aféra s manželkou synovce mocného Carla Laemmleho jej ale údajně stála prominentní místo a v dalších letech se Ulmer ocitl na samém okraji filmového průmyslu. Točil tzv. etnické filmy pro ukrajinskou nebo židovskou populaci a navázal partnerství se společností PRC (Producers Releasing Corporation) specializující se na nízkorozpočtové snímky. Většina neměla velký ohlas, ale jeden z nich, Objížďka, se stala kultovním dílem a dnes platí za mistrovský existencialistický noir. Po Ulmerově smrti v roce 1972 byly přehodnoceny i některé jeho další režijní počiny a dnes jde o osobnost proslulou podobným způsobem jako jeho německy mluvící souputníci Otto Preminger a Robert Siodmak.

Krále béček nebo také „Franka Capru z PRC“ představíme prostřednictvím retrospektivy, ve které kromě obligátní Objížďky budou zastoupeny filmy Podivná iluze (1945), Záhadná žena (1946) s Hedy Lamarr a Vražda je můj styl (1955).

Poděkování dárcům

Moc rádi bychom poděkovali všem dárcům, kteří dosud přispěli na konání kulatého ročníku Noir Film Festivalu!
Veliké díky patří společnosti BRAVA machining s.r.o. a Janu Brňákovi, Nině Brozové, Vítkovi Tošovskému, Miloslavě a Vratislavu Makovcovým, Janu Kořínkovi, Martině Černé, Jánu Margenovi, Kateřině a Václavu Brabcovým, Karlu Urbanovi, Františku Zahrádkovi, Václavu Řezáčovi, Jiřímu Svobodovi, Haně Plockové, Adamu Kollarčíkovi, Pavlu Rosenbaumovi, Evě Krištofové a Martinu Jabůrkovi, Janu Koudelovi, Danielu Kržovi, Radku Wranovi, Lucii a Jiřímu Krotkým, Radku Šmídovi, Peteru Godovičovi, Pedru Josému Lombardovi, Tomáši Trtílkovi, Michalu Šmajdovi, Matthiasi Merkelbachovi a Janu Škeříkovi.
Za podporu děkuje festivalový tým 10. NFF

Partners

This site uses cookies to provide information and traffic analysis. By viewing this, you agree.

more agree