It’s no secret that the American film industry has historically not offered (and still does not offer) equal employment opportunities to men and women. During the studio system era, hundreds of women found work as actresses, editors, writers, agents, PR professionals, costume designers, makeup artists, or talent scouts, but hierarchically higher and better paid directing and producing positions were rather rare. One of the most notable exceptions is Joan Harrison (1907–1994).

Harrison was born in Guildford, England, into a well-to-do family of a newspaper publisher. She received a good education (she studied, among other things, at the Sorbonne in Paris) and became Alfred Hitchcock’s assistant at the age of twenty-five after answering an advertisement. His confidence in the young woman grew, and Harrison was soon promoted to screenwriter, a position she officially held for the first time on Jamaica Inn (1939). She then followed Hitchcock and his wife Alma Reville overseas to Hollywood, where she worked on such films as Rebecca (1940), Suspicion (1941) and Saboteur (1942). She was twice nominated for an Academy Award for her work.

Her contribution to these well-received films led to a major career shift when Harrison became a producer in 1943 with The Phantom Lady (1944). In the years that followed, she made her mark as a producer of dark, gothic thrillers, including The Strange Affair of Uncle Harry (1945), Nocturne (1946), They Won’t Believe Me, and Ride the Pink Horse (both 1947). She repeatedly got to work with directors Robert Siodmak and Robert Montgomery during this time, but eventually returned to her original employer, Alfred Hitchcock, in the mid-1950s, for whom she produced the popular TV anthologies Alfred Hitchcock Presents (1955–1962) and The Alfred Hitchcock Hour (1962–1963).

The Noir Film Festival continues to highlight the contributions of creative women and, following director/producer Ida Lupino and writer Patricia Highsmith, will focus its retrospective on Joan Harrison who deserves to be known as more that “the one who helped Hitchcock.” The program will include Suspicion (1941), Dark Waters (1944), Nocturne (1946) and They Won’t Believe Me (1947) and selected episodes from Alfred Hitchcock Presents.

Není tajemstvím, že americký filmový průmysl historicky nenabízel (a stále nenabízí) rovné pracovní příležitosti mužům a ženám. V období studiového systému se stovky žen uplatnily jako herečky, střihačky, scenáristky, agentky, PR odbornice, kostymérky, maskérky nebo hledačky talentů, ale hierarchicky vyšší a lépe placené režijní a producentské pozice zastávaly spíše zřídka. Jednou z nejvýraznějších výjimek je Joan Harrison (1907–1994).

Harrison se narodila v anglickém Guildfordu do dobře situované rodiny vydavatele dvou novinových plátků. Získala kvalitní vzdělání (studovala mimo jiné na pařížské Sorbonně) a jako pětadvacetiletá se stala asistentkou Alfreda Hitchcocka. Jeho důvěra v mladou ženu rostla a Harrison brzy povýšila na scenáristku, což je pozice, kterou oficiálně zastávala poprvé na filmu Jamaica Inn (1939). Poté následovala Hitchcocka a jeho manželku Almu Reville za oceán do Hollywoodu, kde se podílela na filmech jako Mrtvá a živá (1940), Podezření (1941) a Sabotér (1942). Za svou práci byla dvakrát nominována na Oscara.

Příspěvek těmto ceněným filmům vedl k zásadnímu kariérnímu posunu, když se Harrison v roce 1943 stala díky Přízračné dámě (1944) producentkou. V dalších letech se profilovala jako tvůrkyně temných, goticky laděných thrillerů, mezi které patřily filmy The Strange Affair of Uncle Harry (1945), Nokturno (1946), Nebudou mi věřit a Osedlej růžového koně (oba 1947). Opakovaně se v této době dostala ke spolupráci s režiséry Robertem Siodmakem a Robertem Montgomerym, ale nakonec se v polovině 50. let vrátila ke svému původnímu zaměstnavateli, Alfredu Hitchcockovi, pro nějž producentsky zaštítila oblíbené seriály Alfred Hitchcock uvádí (1955–1962) a Zadáno pro Alfreda Hitchcocka (1962–1963).

Noir Film Festival pokračuje ve zvýrazňování přínosu tvůrčích ženských osobností a po režisérce/producentce Idě Lupino a spisovatelce Patricii Highsmith se ve výběrové retrospektivě zaměří na Joan Harrison, která si zaslouží překročit stín „té, která pomáhala Hitchcockovi“. V programu budou k vidění snímky Podezření (1941), Temné vody (1944), Nokturno (1946) a Nebudou mi věřit (1947) a vybrané epizody z Alfred Hitchcock uvádí.

Prodej celofestivalových, víkendových a jednodenních pasů je zahájen! Veškeré informace najdete zde.

Hollywood – like the entire United States – has always been largely made up of immigrants and their descendants. European Jews, Germans, French, British, Irish, Italians, and later Latinos have formed the proverbial melting pot whose diversity has helped shape the specific character of American film culture. The Czechs, or Czechoslovaks, never established as robust a film colony in Hollywood as, say, German-speaking immigrants, so they often had to rely on themselves rather than on their extensive professional and personal connections. Nevertheless, several of them managed to make a substantial impact.

Of course, the most notable success story is the two Oscar and three Golden Globe-winning Miloš Forman, who made nine films in the US after his arrival in 1968. But in his shadow we can find many other personalities – not only directors, but also writers, producers, talent agents, editors, cinematographers, special effects artists and actors and actresses – who deserve our attention. This special section of the 11th Noir Film Festival will showcase the work of five of them, while providing an opportunity to highlight their often-tumultuous lives.

Forman’s contemporary and close collaborator on his Czechoslovak films such as Loves of a Blonde (1965) and Firemen’s Ball (1967) was Ivan Passer. After August 1968, he also fled to the USA, but never achieved the same fame as his former colleague. From his oeuvre, we select probably the most famous title Cutter’s Way (1981), which is often ranked among the hidden gems of neo-noir.

Most of the films in our selection, however, come from filmmakers who came to America much earlier, especially in the wake of the Nazi occupation and World War II. Hugo Haas and Jiří (George) Voskovec were among the leading theater and film stars of the interwar period in Czechoslovakia but they never became part of the acting elite in the United States. Nevertheless, they managed to carve out a place for themselves as character actors, and Haas even ventured out to start his own independent production company, for which he directed twelve low-budget films. We will see Voskovec in Sidney Lumet’s legendary courtroom drama Twelve Angry Men (1957), while Haas will be seen in a quadruple role as producer, writer, director and actor of his American debut feature, Pickup (1951).

The second opportunity to see him on screen will be the existential drama Jealousy (1945), directed by Gustav Machatý, for whom this was a unique solo directorial effort, as he usually worked in less privileged positions in Hollywood. Finally, our festival will offer the opportunity to get to know the remarkable career of actress Florence Marly (born Hana Smékalová), whose path (with many detours and dead ends) led from Czechoslovakia through France to Hollywood. There she appeared, among other things, in Tokyo Joe (1949), starring the one and only Humphrey Bogart.

Hollywood – stejně jako celé Spojené státy americké – byl vždy z velké části tvořen imigranty a jejich potomky. Evropští židé, Němci, Francouzi, Britové, Irové, Italové nebo později Hispánci vytvořili pověstný tavící kotlík, jehož různorodost pomáhala formovat specifický ráz americké filmové kultury. Češi, respektive Čechoslováci, v Hollywoodu nikdy nevytvořili tak mohutnou filmovou kolonii jako například německy mluvící emigranti, takže mnohdy museli spíše než na rozvětvené profesní a osobní vazby spoléhat sami na sebe. Přesto se několika z nich podařilo podstatným způsobem prosadit.

Samozřejmě nejvýraznější success story představuje dvěma Oscary a třemi Zlatými glóby oceněný Miloš Forman, který v USA po svém příchodu v roce 1968 natočil devět filmů. V jeho stínu ale najdeme řadu dalších osobností – nejen režisérů, ale i scenáristů, producentů, talentových agentů, střihačů, kameramanů, tvůrců speciálních efektů nebo herců a hereček –, které si zaslouží pozornost. Speciální sekce 11. ročníku Noir Film Festivalu představí tvorbu pěti z nich a zároveň poskytne záminku připomenout si jejich často pohnuté životní osudy.

Formanovým generačním souputníkem a zároveň blízkým spolupracovníkem na jeho československých filmech jako Lásky jedné plavovlásky (1965) a Hoří, má panenko (1967) byl Ivan Passer. Po srpnu 1968 rovněž odešel do USA, kde ale nikdy nedosáhl takového věhlasu jako jeho někdejší kolega. Z jeho tvorby vybíráme pravděpodobně nejvěhlasnější titul Cutterova cesta (1981), který bývá nezřídka řazen mezi skryté neo-noirové perly.

Většina filmů v našem výběru ovšem pochází od tvůrců, kteří do Ameriky přišli podstatně dříve, zejména v důsledku nacistické okupace a druhé světové války. Hugo Haas a Jiří (George) Voskovec patřili k předním divadelním a filmovým hvězdám meziválečného období a v USA se nikdy nezařadili mezi hereckou elitu. Přesto si pro sebe dokázali vydobýt místo jako charakterní herci a Haas se dokonce odvážil k založení vlastní nezávislé produkční společnosti, pro kterou režíroval dvanáct nízkorozpočtových filmů. Voskovce uvidíme v legendárním soudním dramatu Sidneyho Lumeta Dvanáct rozhněvaných mužů (1957), zatímco Haase si představíme ve čtyřnásobné úloze jako producenta, scenáristu, režiséra a herce jeho amerického autorského debutu Hlídač č. 47 (1951).

Druhou příležitostí jej spatřit na plátně bude existenciální drama Žárlivost (1945) režírované Gustavem Machatým, pro něhož se jednalo o ojedinělou samostatnou režii, neboť v Hollywoodu obvykle působil na méně výsadních pozicích. A konečně náš festival nabídne příležitost seznámit se s pozoruhodnou kariérou herečky Florence Marly (rodným jménem Hana Smékalová), jejíž cesta (s mnoha odbočkami a slepými uličkami) vedla z Československa přes Francii až po Hollywood. Tam se mimo jiné objevila ve filmu Tokyo Joe (1949), kde hlavní roli ztvárnil jedinečný Humphrey Bogart.

Before Richard Widmark (1914–2008) established himself in Hollywood in the second half of the 1940s as a representative of iconic noir villains, he made a name for himself on the radio scene. In 1941 and 1942, listeners could hear his charismatic voice daily on dramas such as Front Page Farrell. He appeared on numerous other radio programs during this and subsequent decades.

He won the Golden Globe Award for Most Promising Newcomer and was nominated for an Academy Award for his very first film role in the critically and commercially successful noir Kiss of Death (1947), directed by Henry Hathaway, where he shined in a supporting role as the villainous, devilishly laughing Tommy Udo. At that moment, he was typecast in the crime film genre playing sociopathic criminals. The following year, he was cast in the noirs The Street with No Name, which will be presented in our program as part of his acting tribute, Road House and the western Yellow Sky. Alongside the debuting Sidney Poitier, he excelled in the noir targeting racial prejudice No Way Out (1950). The same year marked the release of another iconic noir, Night and the City, shot in the beautiful London exteriors by Jules Dassin, in which Widmark portrayed an unscrupulous swindler alongside actress Gene Tierney. He is equally well known for his role as a violent pickpocket in Samuel Fuller’s noir Pickup on South Street (1953), which echoed the Cold War atmosphere of the time.

Widmark’s subsequent career was marked by a gradual transformation into a positive, heroic figure, as it had been since the early 1950s – for example, in Kazan’s New Orleans noir about the fear of a pneumonic plague epidemic, Panic in the Streets (1950), in the intimate noir Don’t Bother to Knock (1952), where he was partnered with Marilyn Monroe, and later in the color noir The Trap (1959).

In the following decades, he frequently appeared in action and adventure films, such as the submarine drama about the threat of atomic war, Hell and High Water (1954), and epic westerns such as The Alamo (1960), How the West Was Won (1962) and Cheyenne Autumn (1964), in which he collaborated with genre legends John Wayne, John Ford and Henry Fonda. He ended his acting career with a performance in the drama True Colors (1991), where he starred alongside then young film stars John Cusack and James Spader.

Předtím, než se Richard Widmark (1914–2008) v druhé polovině 40. let etabloval v Hollywoodu jako představitel ikonických noirových padouchů, proslavil se na rozhlasové scéně. V letech 1941 a 1942 mohli posluchači a posluchačky jeho charismatický hlas denně slyšet například v dramatu Front Page Farrell. V řadě dalších rozhlasových programů vystupoval v průběhu této i dalších dekád.

Za svou první filmovou roli v divácky i kriticky úspěšném noiru Polibek smrti (1947) v režii Henryho Hathawaye, kde zazářil v epizodní roli padoucha s ďábelským smíchem Tommyho Uda, získal Zlatý glóbus pro nejslibnějšího nováčka a zároveň byl i nominován na Oscara. V ten moment se v žánru kriminálního filmu zaškatulkoval v rolích sociopatických zločinců. Následujícího roku byl obsazen do noirů Bezejmenná ulice, jenž letos uvedeme v rámci jeho herecké pocty, a Klub u cesty a do westernu Žluté nebe. Po boku debutujícího Sidneyho Poitiera exceloval v noiru tematizujícím rasové předsudky Není cesty ven (1950). Téhož roku byl uvedený i další z ikonických noirů Noc a město, který v nádherných exteriérech Londýna natočil Jules Dassin a kde Widmark po boku herečky Gene Tierney ztělesnil bezcharakterního podvodníka. Neméně známá je i jeho role násilnického kapsáře z noiru Samuela Fullera Zátah na Jižní ulici (1953), v němž rezonovala tehdejší atmosféra studené války.

Následující Widmarkova kariéra byla ve znamení postupného přerodu v pozitivní, hrdinské postavy, jako tomu bylo už začátkem 50. let například v Kazanově noiru z New Orleans o strachu z epidemie plicního moru Panika v ulicích (1950), v komorním noiru Klepáním se neobtěžuj (1952), kde mu byla hereckou partnerkou Marilyn Monroe, nebo později v barevném noiru Past (1959).

V následujících dekádách se často objevoval v akcí a dobrodružstvím protkaných filmech, jako například v ponorkovém dramatu o hrozbě atomové války Peklo a velká voda (1954) či ve epických westernech typu Alamo (1960) Jak byl dobyt Západ (1962) a Podzim Cheyennů (1964), u nichž spolupracoval s legendami žánru Johnem Waynem, Johnem Fordem či Henrym Fondou. Svou hereckou kariéru zakončil účinkováním v dramatu Pravé barvy (1991), kde hrál po boku tehdejších mladých filmových hvězd Johna Cusacka a Jamese Spadera.

Od 1. 4. 2023 je možné podpořit 11. ročník Noir Film Festivalu i zakoupením „ubytovacího balíčku“ ve čtyřech variantách – s NOIR a Celofestivalovým pasem.

Více informací najdete v záložce Pro návštěvníky → Festivalové ubytování.

The Hollywood actress Joan Bennett (1910–1990), known to noir fans mainly from the American films of Fritz Lang, came from a large acting family. Her mother Adrienne and father Richard (who also appeared in silent films), as well as her older sisters Constance and Barbara, performed on the stage. It was with her parents and sisters that Joan Bennett appeared in front of a movie camera for the first time at the age of six in The Valley of Decision (1916).

She began to make a name for herself in Hollywood in the late 1920s, and by the 1930s she was – still as a natural blonde – already widely cast. As Spencer Tracy’s acting partner, she appeared in the romance She Wanted a Millionaire (1932) and the comedy Me and My Gal (1932). Alongside another 1930s star, Katharine Hepburn, she appeared in one of the film adaptations of Louisa May Alcott’s Little Women (1933).

Bennett’s subsequent career was linked to the independent film producer Walter Wanger, who was also her husband between 1940 and 1965. She gradually began to appear in roles of glamorous, seductive femmes fatales, alongside Louis Hayward, for example in the adventure romances based on Alexander Dumas‘ The Man in the Iron Mask (1939) and The Son of Monte Cristo (1940).

Bennett first worked with Fritz Lang on the war thriller Man Hunt (1941), and a few years later on a pair of now-iconic noirs, The Woman in the Window (1944) and Scarlet Street (1945), in which she portrayed the femme fatale of an elderly man with the face of actor Edward G. Robinson. Lang’s other film in which she appeared, the gothic noir Secret Beyond the Door (1948), remains equally popular today.

Bennett’s noir filmography also includes films such as The Woman on the Beach (1947) directed by Jean Renoir, Hollow Triumph (1948) by Steve Sekely with cinematography by noir magician John Alton, and The Reckless Moment (1948) directed by another German émigré, Max Ophüls. The latter film, which will be present in this year’s program as a tribute to her, marks her shift into the roles of caring wives and mothers. She became most famous for these in a pair of comedy films directed by Vincente Minnelli, Father of the Bride (1950) and Father’s Little Dividend (1951), where she appeared again alongside Spencer Tracy.

The actress’s film career at the time was damaged by a well-publicised scandal, dragging on since December 1951, when her husband Walter Wanger shot her agent Jennings Lang out of jealousy. Hollywood studios chose not to cast her, so she began performing on the theatre stage. It was not until the mid-1950s that she returned in front of the camera, for example in Douglas Sirk’s successful melodrama There’s Always Tomorrow (1956). In 1966–1971, she appeared in the horror soap opera Dark Shadows, which aired on ABC, followed by the feature-length vampire horror film House of Dark Shadows (1970), in which she reprised her role. Her film career also ended in horror – her last acting role was as Madame Blanc in the famous giallo Suspiria (1977) by Dario Argento.

Hollywoodská herečka Joan Bennett (1910–1990), noirovým fanouškům a fanynkám známá především z amerických filmů Fritze Langa, pocházela z početné herecké rodiny. Na divadelních prknech vystupovala nejen její matka Adrienne a otec Richard (který rovněž účinkoval i v němých filmech), ale i její starší sestry Constance a Barbara. Právě s rodiči a sestrami se Joan Bennett již v šesti letech objevila před filmovou kamerou ve snímku Údolí rozhodnutí (1916).

V Hollywoodu se začala prosazovat na konci 20. let, přičemž v 30. letech již byla – ještě jako přirozená blondýna – hojně obsazovaná. Jako herecká partnerka Spencera Tracyho účinkovala v romanci Chtěla milionáře (1932) a komedii Já a moje holka (1932). Po boku další hvězdy 30. let, Katharine Hepburne vystupovala v jedné z filmových adaptací románu Luisy May Alcott Malé ženy (1933).

Následující kariéra Joan Bennett byla spojená s nezávislým filmovým producentem Walterem Wangerem, který byl v letech 1940–1965 rovněž jejím manželem. Postupně se začala objevovat v rolích okouzlujících, svůdných osudových žen, vedle Louise Haywarda například v dobrodružných romancích podle Alexandra Dumase Muž se železnou maskou (1939) a Syn Monteho Crista (1940).

S Fritzem Langem Bennett poprvé spolupracovala na válečném thrilleru Hon na člověka (1941), o pár let později pak na dvojici dnes již ikonických noirů Žena za výlohou (1944) a Šarlatová ulice (1945), v nichž ztvárnila osudové ženy postaršího muže s tváří herce Edwarda G. Robinsona. Neméně populární dodnes zůstává i další Langův snímek, v němž vystupovala, gotický noir Tajemství za dveřmi (1948).

Noirová filmografie Joan Bennett rovněž čítá snímky jako Žena na pláži (1947) v režii Jeana Renoira, Prázdný trumf (1948) od Steva Sekelyho s kamerou noirového mága Johna Altona či Lehkovážný okamžik (1948) v režii dalšího německého emigranta Maxe Ophülse. Posledně jmenovaný film, který letos uvedeme v programu jako poctu jejímu hereckému odkazu, značil její posun do rolí pečujících manželek a matek. Těmi se nejvíce proslavila ve dvojici komediálních filmů v režii Vincenta Minnelliho Nevěstin otec (1950) a Jak je těžké být dědečkem (1951), kde vystupovala znovu po boku Spencera Tracyho.

Hereččinu filmovou kariéru v té době poškodil medializovaný skandál, vlekoucí se od prosince 1951, kdy její manžel Walter Wanger ze žárlivosti postřelil jejího agenta Jenningse Langa. Hollywoodská studia se ji rozhodla raději neobsazovat, a tak začala vystupovat na divadelní scéně. Před kameru se vrátila až v polovině 50. let, například v divácky úspěšném melodramatu Douglase Sirka Vždycky je tu zítřek (1956). V letech 1966–1971 hrála v hororové soap opeře Temné stíny, kterou vysílala stanice ABC, na niž navázal celovečerní upírský horor Dům temných stínů (1970), v němž svou roli zopakovala. Ve znamení hororu skončila i její filmová kariéra – poslední hereckou rolí jí byla postava Madame Blanc ve slavném giallu Suspiria (1977) od Daria Argenta.